První informace o dramaterapii do mě doslova cvrnkla na malém letáčku v čekárně u lékaře. Název se
mi moc líbil, ale musím přiznat, že jsem si vůbec neuměla představit, jak něco takového skutečně
probíhá. Nicméně letáček jsem si schovala a na internetu jsem pak ve volném čase často zkoumala a proklikávala všechny zajímavé kurzy, které centrum Mandala nabízí. Přesto jsem se ale k prvnímu setkání s dramaterapií dokopala teprve minulý týden a musím říct, že můj ostych, který mě brzdil skoro půl roku, byl naprosto zbytečný!
Osobně patřím spíš mezi lidi, kteří nevyhledávají nová společenství a mají radši, když vědí, do čeho jdou. Proto jsem do místnosti pro dramaterapii určenou vešla s trémou až mírným strachem doufajíc, že tam bude víc lidí a nějak se mezi nimi ztratím. Ale víc lidí tam nebylo. Sešli jsme se tři kurzisté a
jedna lektorka, takže bylo vidět opravdu na každého.
Když ale lekce začala, vůbec jsem neměla pocit, že bych byla někde nová, nebo že někam nezapadám
a neplním očekávání skupiny. V této skupině totiž vůbec žádná očekávání nebyla a to z žádné strany!
V úvodu jsme se krátce představili a přenesli jsme se do pohádkového divadelního světa, kde si
člověk může hrát, jak se mu jen zamane. Po pohybovém cvičení a cvičení na hlasivky jsme zkoušeli
různé napůl improvizované scénky. Vylosovali jsme si například slova, která měla nějakým způsobem
během představení zaznít a přesto, že jsme se na průběhu vždy orientačně domluvili, konečný
výsledek byl pokaždé překvapením. Ať už jsme hráli pohádkovou babičku, dopravní značku, nebo
zeleninovou polévku, vždy byl prostor pro zábavnou seberealizaci. Pro mě osobně bylo ze začátku
celkem těžké zůstat celou scénku vžitá do postavy. Přeci jen jsem už dlouho učená přizpůsobit se
dospěláckému světu, kde není možné úplně všechno a kde se mají dělat věci tak, jak někdo určí. Ale
ke konci hodinu a půl dlouhé lekce jsem se docela uvolnila a každá aktivita byla snazší.
Každá dramaterapie probíhá jinak. Každý lektor má své originální nápady, každý návštěvník přichází
s něčím jiným a hlavně, když se člověk vrátí do svobody dětství, nikdo nemůže tušit, co se stane.
Lektorka Kristýna, kterou jsem poznala já, bere dramaterapii víc s nadhledem a upřednostňuje, aby si člověk prostě hrál a vyblbnul se. Aby z lekce lidé odcházeli nabití zábavnými zážitky a něco nového se o sobě dověděli. Skrz dramaterapii se člověk může naučit spontaneitě, zkusit si mluvit na veřejnosti, vžít se do nějaké vysněné role, nebo si nacvičit obtížnou situaci, která ho čeká. Je opravdu neuvěřitelné, jak volnost, která v těchto lekcích panuje, člověka hladí po duši. Musím říct, že, co já si pamatuju, tak takovou volnost jsem nezažila ani ve školce, takže jsem lektorčina slova téměř hltala. Už jen to, že jsme třeba při losovaní rolí z klobouku mohli vytáhnout jakýkoli počet papírků, že jsme je mohli zas vrátit, nebo dokonce i vyměnit, mě skoro až dojalo.
Zážitky mě provázeli ještě dlouho po odchodu z centra a mimo jiné jsem si taky uvědomila, že kdybych se chtěla stát na dobu kurzu princeznou, nebylo by žádných překážek. Nevím, jaké jsou vaše zkušenosti z dětství, ale já byla často zastíněna nějakou dominantnější holčičkou, která rezolutně řekla, že princezna bude ona a já budu její komorná a basta. Něco takového na kurzu ale vůbec nehrozí, takže se těším, až to někdy vyzkouším.
Nejvíce mě nadchla hra, kde jsem měla představovat vojáka a užila jsem si střílečku jako ještě nikdy. Zkoušela jsem už přemluvit své spolubydlící, aby si se mnou zahráli na indiány a bandity, tak doufám, že se mi časem podaří, ale do té doby budu s nadšením navštěvovat kurz dramaterapie, který začíná už příští týden ve středu 4.2.2015, TAK SE NEVÁHEJTE PŘIDAT!